Spirituální a regresní terapie
 

     Svítalo a Elizabeta se ke mně přivinula. Z rozpukaného prostoru bezpečných vin dýchlo znepokojení. Objímal jsem jí jednou paží a probuzená, poťouchlá myšlenka se usadila v ranních vteřinách. Něco nebylo správně. Zvyklý na sklíčenost Elizabetiny tváře jsem se zaraženě posadil. Kde se najednou vzala ta uvolněnost , to tiché spočinutí ve spánku? Její těkavý neklid, na který jsem se mohl spolehnout a který doprovázel tu věčnou, strnulou, neústupnou a přesto tak bezpečně známou přítomnost svazující viny byl najednou pryč. Ležel jsem vedle ženy s cizí tváří, kterou jsem prostě nepoznával.
     Bylo mi úzko. Díval jsem se na ni, hledaje jistotu všech předešlých dní. Co mi to včera jen říkala přemítal jsem, neschopný vybavit si ten podstatný detail, ve kterém, jak jsem si teď uvědomoval, začal klíčit varovný pocit. Mluvila něco o návratu, ale kam, to jsem si nemohl vzpomenout.

A potom …. potom si sundala z ruky prsten, který jsem jí před lety dal a ….. odložila ho do dřevěné krabice na stolku. Řekla, že vše bylo v tom prstenu.

     Ty její rozmary a tvrzení pramenící z bůh ví jakých zážitků jsem tak dobře znal, že jsem ji nebral příliš na vědomí. Přesto však teď, když jsem se k tomu momentu vracel, mi bušil na spánky a vyzýval mě k pozornosti. Začal jsem tušit, že tady, v tom momentě se otevírají dveře k něčemu velmi důležitému.

     Mluvila o tom, že se vrátila někam, kde kdysi žila. Kde to jen mohlo být ? Rozbité koleje vedoucí do její vesnice v tom šíleném zapadákově odkud přišla už žádné vlaky tím směrem dávno nedovedou a co já vím, tak od svých pěti let žije tady v civilizovaném světě. Drtilo mě pomyšlení na to, že je tu něco, co o ní nevím. Něco, co možná pečlivě a tedy pak jistě i ze závažného a i přesto pochybného důvodu přede mnou tají.

     Díval jsem se jak spí a vůbec se mi to nelíbilo. Nakonec možná ani nevím kdo je. Chtěl jsem se přesvědčit, že zbytečně panikařím, ale nesmlouvavá , do očí bijící přítomnost mi to nedovolila. Přemítal jsem o tom co budu dělat a mé oči mimovolně zabloudily ke květináči na parapetu. Uprostřed červeného květu kaktusu seděla včela a lehounce bzučela. Fascinovaný tím, kde se tady v přechodu mezi podzimem a zimou vzala jsem se na ni nevěřícně díval. Zavrtávala se svým sosáčkem hlouběji a hlouběji do květu a přitom tak rychle bez ustání třepetala malinkými křídly. Přece není možné, aby rozvířila vzduch a vytvořila takový vír ? Chvění kolem jejích křídel sílilo a mé oči tančily spolu s ním tu neodbytnou píseň blaženosti vedoucí k nenadálému uvolnění. Co si ta laguna vířícího prachu kolem jejích křídel po mě žádá?? A pak se ve mně vznítilo jasně - proběhnout časem tam a zpátky.

     Aniž jsem přemýšlel, jak to udělám, zavřel jsem oči, ale mřížoví pulsujících obav mě nepouštělo dál. Cloumal jsem jím jako pominutý s nejasnou představou, že něco podstatného ztrácím. Lepkavá chvíle známého strachu mě vcucla bez váhání a z mých útrob začala sát kvílející pochyby. Byl bych se rozpadl na kusy, kdyby se neobjevil další mohutný vír, kterým jsem padal a díky němuž jsem svým pádem rozbíjel čas , vířil prostorem a řítil se do nenávratna. Strach a hrůza mě obepnuly ze všech stran. Kničivý smích vystupují temnoty mého nitra mě zahlušil. Točila se mi hlava a úzkost mě držela za kotníky. Visel jsem ve vzduchu a houpal se zavěšený se na lanech mihotajících se vzpomínek a rozmazaných obrazů. Tam a sem.

     Mé bezpečí bylo nahlodáno a okoralý stín předchozích let mi kladl na srdce rozčileně dlaň.

„Ztiš se“ - doléhalo na mě zdáli, dlaň na mém srdci se však vzepřela a neúprosné prsty vyryly svými nehty do mé hrudi přísnou a nesmiřitelnou tvář muže. Její obraz se rozléval z mé hrudi jako plazma a posouval se tak přirozenými pohyby, že jsem se tomu nedokázal vůbec bránit. Zastavil se až dosáhl mé vlastní tváře a splynul s ní v jedno. Od té chvíle jsem viděl vše jakoby dvojíma očima – svýma a očima toho cizího a přesto tak vtíravě známého muže.

     Hřívy všech koní, táhnoucí mé saně osudu, které mě kdy vezly k svatému přijímání života se splétaly ve větru marných let. A ze všech koutů ztracených krajin na mě hvízdala nálada něčeho známého a dávno zapomenutého. Pak vše utichlo a stál jsem uprostřed místnosti, strohé a vyvolávající tíseň. Vítr se snoubil s deštěm a žádná jiná noc nemohla být příhodnější pro tuto chvíli Velkého záměru. V nose jsem cítil kadidlo, které v mé čichové paměti lovilo poznání o mé vlastní důležitosti. Neochvějně jsem přijal tento fakt. A ústa toho cizího muže se na mém obličeji sebevědomě usmála a majetnicky převzala vládu nad mými slovy.

     Dusot kopyt by mohl zapadnout ve skučení větru, však má mysl byla bystrá jako čepel a vnímal jsem snad každý detail toho okamžiku. Gotická okna dělila vnější temnotu od plamenů svic ozařujících místnost. Řekl bych , že cítím chlad i když oheň v krbu jistě hřál. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil promoklý jezdec. Plášť nasáklý deštěm odhodil na zem ke krbu. Věděl jsem , že spěchal. Z podkošile vyndal složený dopis pečlivě označený pečetí. Podal mi ho a sklonil hlavu. Doslova jsem cítil jak se chvěje. Ta naléhavost s jakou přijel byla výmluvná. Pokynul jsem mu ať si nalije číši vína a ohřeje se u ohně a on neváhal.

     Odešel jsem na opačný konec místnosti, abych si přečetl důležitý vzkaz na který jsem čekal. Mé očekávání se beze zbytku naplnilo. Byl jsem spokojen. Ohromující síla moci a složitě spřádaných plánů se mohla konečně projevit. Samolibý pocit ovládl mé tělo. Chvěl jsem se pomyšlením, že akt boží spravedlnosti a řádu bude vykonán. Zalil mě pocit uspokojení a vyššího pořádku. Přesto však se ve mně něco vzpíralo. Ve mě a nebo v něm?? ta otázka mě zaskočila. Jedna část mojí existence se dmula naplněním a druhá byla v pochybách.

     Otočil jsem se na jezdce. Věděl jsem kdo to je. Mladý a dychtivý přívrženec naší věci. Mohu mu svěřit poslání? přemítal jsem, co když nás pod nátlakem strachu, či nenadálé lítosti zradí? Co když se v něm vzbudí soucit nad umírajícími, nad dětmi bezmocných matek a zničených otců a on pak odkloní naši věc. To jsem nemohl riskovat. Ve hře bylo příliš.

     Přes chabé světlo v místnosti jsem prozkoumal jeho tvář, dychtivou, přesto však postrádající pevnost přesvědčení. Byl by to velký risk. Čas však již tlačil na nutný příchod rána a cesta, kterou měl před sebou byla ještě dlouhá a příští noc byla noc Uskutečnění.

     Přistoupil jsem k němu a věděl, že ho musím svázat přísahou, tak věčnou a tíživou, že ji žádný příval hloupého lidského soucitu neroztaví.

„Budiž přijat“ řekl jsem a on padl na kolena. Vděkem se zalykal a celý se chvěl. Natáhl jsem pravici se zlatým prstem k políbení a přísaze.

     Však když políbil ten prsten v posvátném zanícení a zvedl ke mně znovu obličej, uzřel jsem, že to již nejsou jeho rty, ale překrásná ústa mé křehké Elizabety, která se den za dnem prodírala životem bojujíc s přízraky děsivé viny, bezděčně čelící neslyšnému nářku, který po ní nenasytně lapal z dějiště nadcházející noci.

A nebyl to jen žal a vina, které ji tvrdily jak velkou dnes musí splatit daň. Byl to i prsten, na který tenkrát stvrdila svým polibkem nesmazatelnou přísahu bezmezné poslušnosti a věrnosti.

     Krev mého srdce by se bolestí vylila z mých žil, kdyby to šlo. Ale i já jsem náležel osudu a musel jsem mu složit své účty. Mé oči viděly Elizabetu a přesto jsem se díval očima jiného muže na dychtivého mladíka klečícího přede mnou.

„Jeď příteli“ steklo z mých rtů uspokojivé vybídnutí, leč moje srdce se již neradovalo. Prostor zakořeněný sám v sobě se začal hroutit a divoká smršť příštích událostí mnou smýkala bezcitně se záměrem mi ukázat čeho jsem schopen.

Vzdalující se podkovy koňských kopyt v hodinách časného rána vyrývaly do cesty žalostný osud nadcházející noci svatého Bartoloměje. Srdce zvonů všech katedrál nemohou svými údery nikdy dohnat tlukot všech srdcí, která té noci přestala bít

     Ten nesmlouvavý a lidskou tupostí nadutý klapot kopyt, který se vydal na cestu svého záměru jakoby ostrým řezem oddělil mé tělo od toho muže, ještě stále se koupajícího ve vlnách fanatické radosti. Díval jsem se na něj, vzdalujíc se od jeho spokojeného úsměvu a splakal jsem sám nad sebou. A ačkoli sám jsem nebyl přítomen té krvavé řeže, byl jsem jedním z těch, kteří v bezpečí za oponou míchali omamující nápoj šílenství a moci.

     Ničivé bodce, meče a dýky viděl jsem vnikat do lidských těl a marnost konání mě ochromila. Lidský rod ve své malosti ničil sám sebe. Požáry domů a výsměch těm, kteří se odvažují myslet, věřit a žít jinak než je stanoveno. Díval jsem se jak Elizabeta v těle jezdce předává vzkaz a jak se účastní té smutné, nelítostné a křížové výpravy vyvražďující Hugenoty. Děsil mě zápal těch, kteří ve víře, ve vyšší pravdy protínali hrdla žen a dětí a muže vláčeli hanbou bezmoci ochránit své milované před tím, než je také usmrtili. Díval jsem se a lítost mě zaplavila. Tak tedy tohoto jsem jako člověk schopen.

     A pak mě proud dějin probíjel obrazy životů, ve kterých jsme byli k sobě s Elizabetou přikováni řetězem ukutým té noci zaslepenou a nevědomou hydrou nenávisti. A mezi všemi články řetězu byl jeden blyštící se zlatem přísežného prstenu.

     Teď teprve jsem rozeznal podloží bezpečných vin, poutající mou sladkou Elizabetu ke mně. Bezpečných vin, které mi doposud dávaly pocit jistoty, že mě nikdy ta nejistá tápající bytost neopustí, protože se nedokáže podívat světu zpříma do očí. Kým jsem to jen byl děsilo mě. A kým jsem dnes, jestliže stále tahám za opratě minulých činů a řídím jimi kočáry našich životů.

     Znenadání se však jakási teplá a živoucí ruka vnořila do mé ztracenosti a protáhla mě zpět škvírou mezi těmito dvěma světy. Jenomže, bylo to skutečně mezi dvěma světy?? Jeden svět se balil do druhého a druhý prorůstal do jádra samotného bytí. Tvořily spolu neoddělitelný propletenec, masu myšlenek a emocí, která se prolínala s divokou zběsilostí všemi mými buňkami. Dívaly se na mě oči všech zatracených a zavrhnutých z arogance jediné prohlášené spravedlivé víry a stejně tak mě laskaly k nepříčetnosti vybičované pudy strachu tvořeného jedinou esencí přežít. Je vůbec možné nějaké vykoupení ? Hroutily se ve mně všechny tak pečlivě vybudované jistoty mého života.

     A pak jsem to zaslechl, ten tichý hlásek vycházející z Elizabetina teplého těla. Malý neslyšný bod, který ke mně vysílal všechnu naději světa. A než jsem otevřel oči, cítil jsem, že život, který se zrodí z lůna této ženy mi dá tolikerou šanci objevit to, kým jsem a nebo kým si přeji být. Pomalu rostoucí a tvořící se život, který se kdysi uzavřel v jednom smutném domě té prokleté noci se teď vracel úžinou času zpět.

     S čím přijde bytost věznící v sobě bolestné, a neodpustitelné šrámy minulosti?? Lekal jsem se a pomyslel na to co učiním já, abych jí pomohl uzdravit je a dokázal spolu s ní znovu objevit tak jemně tkanou důvěru v život. Měl jsem strach, ale s ním tichými a nejistými kroky přicházela i odvaha a křehké tušení toho, že odpuštění netkví v milosti seslané ke mně odkudsi z nebes, ale jen a pouze v tom jak dokážu přetvořit tíhu minulých činů v lásku a k ní patřící hluboké mírutvorné porozumění. Měl jsem strach, ano, ale i ten malý uzlíček v těle Elizabety se bál. Malý cizinec, který se rozhodl podstoupit tu nejistou cestu naděje v lásku k nám. Nevěděl jsem, co ho pohánělo, aby se po tom všem k nám připojil , ale cítil jsem jak se jakýsi závoj zatím neuchopitelného poznání snáší na nás tři. „Bůh mi pomáhej“, hlesl jsem bezděčně. Elizabeta se probudila a se šťastným, ale i maličko vyplašeným úsměvem řekla „někoho tady pro tebe mám“ a na to tajemné místo svého těla položila moji roztřesenou dlaň.

​

​

Michaela Mathea

2016