• Michaela Valová

Berenika



Šel jsem krajem rozpuštěných dní a vítr, který byl usazený kdesi v mracích mi připomínal mé dětství.

Dopřál jsem si chvíli oddechu, zastavil se a obrátil tvář k nebi. Vítr jakoby pochopil, zvedl se

a zadul.

Vlasy mi vlétly do očí a za oponou skryly čerstvě narozené slzy. Přesto jsem pocítil všude kolem rozprostírající se úsměv i když já sám se nesmál. Už dávno ne … už nikdy.

Perseidy, které občas proletí nebem znají můj smích, utonulý kdesi v dálavách. Ale ty jsou jediné.

Ta chvíle pominula a já se vrátil sám k sobě.


Berenika za víčky cinkla svým zvonečkem. Nebyl čas se zdržovat.

Mých patnáct let mi stejně nikdo nevrátí.

Prach na mých botách věděl víc než já.

Berenika.

Křehká a usměvavá. Dívá se na mě z té doby a mé srdce je tiché.

„Bereniko“ křičel jsem do hvězdné oblohy noc za nocí v touze zastavit čas a otisknout do něj pečeť svých slov v naději, že je někdy někde uslyší.

Bůh ví o mém provinění.

Křižovatka, kterou jsem musel projít je unavená mým věčným návratem.

Nic nezměním i když tuto cestu procházím znovu a znovu. Sám.

Bereniko, kde jsi volá má duše a ozvěna zdí tichých domů mlčí.

Tady nelze očekávat soucit ani pochopení.

V tu chvíli mi spadl k nohám motýl. Sehnul jsem se, abych zjistil, jestli ještě žije.

Srdce mi bilo na poplach.

Ani jsem nedýchal.

Měl stejná křídla jako měla ona šaty. Světlounce modré se zlatou stužkou ve vlasech.

Motýl se nehýbal.

Díval jsem se na něj jako omráčený. Vzal jsem ho opatrně do dlaně a lehce mu foukl pod křídla. Nepatrné zakmitání a pak nic.

Pomalu jsem ho položil do trávy.

Stejně tak jako se položila ona. Měla oči otevřené a hleděla do nebe.

„Poletíme?“ zeptala se a já se tomu podivil. Vždyť nikdo z nás dvou přece neměl křídla, jak bychom mohli.

Ona však byla tak bledá a přesvědčivá, že jsem jí téměř uvěřil.

„Poletíme.“ přikývl jsem tedy.

Zvedli jsme se a došli skoro až k útesu. Oslněný jejím úsměvem jsem se oddával svému poznání, že najednou vím co to znamená milovat.

„Poletíme?“ šeptla znovu a já jsem nepochyboval.

Pak roztáhla paže a rozběhla se. Vlasy jí vlály ve větru a nic krásnějšího jsem nikdy neviděl.

Ten moment neobsahoval víc než jí. Ruce rozpažené a hebké modro kolem ní.

„Neplač.“ cosi se ve mně ozvalo, ale nedokázal jsem ten hlas poslechnout.

V úžasu a oslnění jsem se díval na její krásu a její let.

„Poleť!“ vykřikla, avšak já, já jsem stále stál spoutaný zemí.

Mé nohy se nerozběhly a já nechápal proč.

Blankytná křídla, která narostla jen jí mi ji pak najednou vzala.

A vítr, ten tichý svědek mého překvapení ji tak přirozeně a lehce objal, že já jen stál a mé tělo probíjela otázka, proč jsem se také nepokusil.

Na mých botách byl prach a mě se podlomila kolena.

A pak jsem to najednou věděl, či tušil a smutek mě strhl do náručí. Vtíravý pocit nabýval na síle. Bylo to snad proto, že za mnou nikdo nestál?

Nikdo, kdo by spatřil, že i mě narůstají křídla a já se také mohu rozletět?

To jen mé oči pocítily ten nádech zázraku při pohledu na ni a díky němu se ona se odpoutala od země.

To mé oči plné lásky ji viděly letět.

Ale za mnou nikdo nestál.

A tichý šepot v uších zazněl otázkou

„Takže ... kdo je tedy nakonec vinen?“

Nemohl jsem uvěřit tomu, že to byly mé oči oslněné láskou.

Snad by bylo lepší, abych se narodil slepý, napadlo mě.

V tu chvíli však motýl na trávě lehounce pohnul křídly.

Díval jsem se na něj a spatřil jsem JI.

A vítr mě pak nadzvedl tak přirozeně, jako by nikdy neměl jiný záměr. Usadil mě mezi křehká motýlí křídla. Znovu jsem vzhlédl vzhůru a poznal, že mé oči byly bez viny.

„Tak jest“ stálo velkým písmem v prachu na mých botách a já jsem věděl, že teprve teď nastal čas, kdy se konečně mohu vznést. Motýl povzbuzený vánkem roztáhl křídla a Berenika mě objala.

Michaela Mathea

32 zobrazení
  • Twitter Clean
  • Facebook Clean