• Michaela Valová

Kdysi jsem byla tvým vojvodou.


Máte pocit, že člověka, kterého vidíte poprvé odněkud dávno znáte. Víte to ve vašem srdci, ale nemůžete si vzpomenout. Milovaní lidé v našich životech se s námi znovu a znovu vrací v různých tělech a nových příbězích našich inkarnací.

Milujeme se, často spolu i bojujeme, ale všichni se pak znovu a znovu potkáváme mezi jednotlivými životy, ve chvílích, kdy opustíme tuto zemskou sféru a svá těla.

Láska je to, co nás skutečně spojuje a znovu a znovu svádí dohromady.

Toto je příběh ženy, matky, která chtěla pochopit napětí, panující mezi ní a jejím synem. Jakoby spolu od jeho dětství bojovali, i když láska byla stále přítomná.

Ta žena (budu jí říkat Klára) se tím trápila velmi dlouho, svého syna milovala, ale nedokázala vědomě nijak zmírnit ten boj, který mezi nimi byl. Oba dva často upadali do vzájemných hádek, nedorozumění a každý z nich si prožíval svoje vlastní peklo. To, co Klára zjistila vhledem do jednoho z jejich společných minulých životů a to co uvolnila a zpracovala v regresní terapii, zásadně ovlivnilo další vývoj jejich vzájemného vztahu a nutnost vzájemně bojovat jakoby během pár týdnů zcela vymizela.

Příběh předkládám jako zápis z regrese, některé mé pokyny jsou vynechány.

Po počátečním uvolnění a vstupu do hlubšího transu, který je velmi příjemný a ve kterém vnímáte jednak skutečnost, že sedíte v křesle v místnosti, kde terapie probíhá a uvědomujete si i určité zvuky, které k vám proudí z okolí , jste zároveň svým vnímáním v zážitcích, které jsou ve vás hluboko uloženy a které se před vámi začínají postupně rozvíjet jako film. Ten film prostě sledujete a nebo jste přímo jeho účastníky. Tyto polohy se mohou vzájemně i prolínat. I když se příběh odvíjí tak, že jste v roli pozorovatele, přesto velmi dobře cítíte, že postava, se kterou jste intenzivněně propojeni pozorností, jste vy sami. Někdo vidí hned celý příběh chronologicky a někdo se musí k jednotlivých důležitým bodům vracet po časové ose zpátky a tím teprve zcela pochopit, co se stalo v čase, který následuje.

Tento příběh začíná procítěním napětí, boje a smutku z toho, že se dvě blízké, milující se bytosti spolu zároveň nemohou potkat v harmonickém vztahu. Po vybídnutí k necítění této emoce se Klára velice snadno přenesla ke staršímu zážitku v Polsku…

„Jsem v Polsku je to po roce 1100, neumím určit přesně rok, ale vidím, cítím, že jsem muž, řekla bych že jsem vojvoda, prostě jsem pánem, nějakého léna, nebo tak. Vidím, že jsem bodrý, statný muž, mám plnovous, opravdu statnou postavu a cítím, že mám přátelskou povahu. Neznamená že jsem slabý, nebo přátelskou povahou oslabený. Ne. Ctím velmi své přátele, ale dokážu být také velmi pevný ve svých názorech. Vím, že mě moji poddaní a hlavně muži, kteří mi přímo „podléhají“ jako svému vojvodovi mají rádi a ctí mě. Jsem i hlučný, rád se pobavím, prostě si nekontroluji svoji mluvu, umím i zakřičet, ale moje povaha je férovost, to cítím.“

„Přeneste se tedy ke zdroji toho co vás trápí v současném životě s vaším synem“ vybízím Kláru.

„ Vidím se jak sedím na nějaké židli, není to trůn, spíš takové křeslo – vidím ta opěradla, je přes ně přehozená nějaká kožešina, na té i sedím a přede mnou v místnosti, či sále stojí můj dospělý syn.

„Poznáváte kdo to je? ptám se Kláry. „Podívejte se mu do očí, prohlédněte si jeho obličej, je to někdo z vašeho současného života??“ „To je můj syn, kterého mám i teď“ skoro vykřikne a pak pokračuje.

„ Vidím výsměch v jeho očích, ale i nenávist. Podává mi nějakou listinu. Když se do ní dívám, tak se ve mně všechno hroutí. Kolem sálu stojí moji muži. To co je psáno v té listině“ …. .. Klára sotva mluví .. ...„to je zrada!!!! Nemůžu tomu uvěřit, mé dítě, můj syn. Nemůžu tomu uvěřit“ má rozhořčení v hlase. „Takovou dobu jsem pracoval na tom, abychom s ostatními sousedy, s ostatními lény uzavřeli dohodu a nebojovali spolu, dalo mi to spoustu práce a vyjednávání a on ,mi předkládá listinu, ve které se jako můj syn a můj nástupce dohodl na něčem jiném. Je to zrada.“

Klára je rozčilená, silně prožívá svůj starý zážitek z života ve 12. století v Polsku, přesto však sedí v křesle a ve 21.století.

Je otřesená, tečou jí slzy. Stále říká „taková zrada, nemůžu tomu uvěřit“. Potom pokračuje...

„Nezbývá mi, než jít do boje, to co jsem sjednal už neplatí, moji muži mě následují, také nemohou přijmout dohodu, kterou můj syn uzavřel za mými zády. Ale mně věří, jdou za mnou, následují mě. Cítím to v každé buňce svého těla, jejich rozhodnutí jít za mnou a bojovat za to, co jsem dohodl.“

„Jak se cítíte, když vidíte tu oddanost svých poddaných ?“ ptám se .

„Vím, že chtějí to co já, cítím jejich odhodlání bojovat, ale já vím, že to je můj poslední boj.“

„Co tím myslíte poslední boj?“ chci aby mi to Klára vysvětlila.

„Všechno se ve mně zhroutilo. Nemůžu to pochopit, krev mojí krve“. To Klára několikrát opakuje: „Krev mojí krve . Jak mě mohl zradit ???. Jdu do boje a bojuji sice jako lev, ale uvnitř vím, že jsem zemřel. V té bitvě umírám. To co mě ve skutečnosti zabilo, sice mečem jiného muže, bylo to, co udělal můj vlastní syn.“

„Projděte ty poslední minuty života“ říkám Kláře.

„Dostávám ránu mečem, padám z koně. Na zemi ještě cítím jak mě ta neschopnost tomu všemu uvěřit táhne do z těla pryč. „

„Podívejte se tedy co se s vámi děje, kde jste ve vztahu ke svému tělu??“

Klára vydechne - „jsem už mimo tělo, ale stále cítím ten smutek a tu neschopnost tomu všemu uvěřit“

„Posuňte se snadno a lehce do sféry, kam se vracíte mezi jednotlivými životy“ říkám, „je to místo, kde si můžete odpočinout, kde se vaše energie pročistí a kde získáte porozumění a vhled.

Duše v té sféře chvíli pobývá. Teď se můžete podívat na svůj život, který jste opustila s mnohem větším pochopením, až se na to budete cítit, vrátíte se v čase zpátky, do hlubší minulosti, na počátek toho, kde se zrodila ta samotná zrada, jak jí teď vidíte??“

Klára chvíli odpočívá a pak se velice snadno vrátí do doby, kdy se narodil syn vojvody.

„Miluji svoji ženu“ říká vroucně a velmi autenticky, „ opravdu, ona je taková křehká, drobná a já jsem silný, proti ní jsem tak trochu obr. Miluju ji a vidím i svoji sexuální vášeň, kterou k ní cítím.

Vím, že mě taky miluje. Mám štěstí. Je krásná. A pak se narodí náš syn, ona ten porod málem nepřežije, ztratí hodně krve a je hodně potrhaná. Když se zotaví, je ke mně odmítavá, bojí se sexu. Já ho, ale po ní chci, ale nejde mi jen o sex, chci být s ní, opravdu k ní cítím vášeň, toužím po ní, ale ona mě odmítá znovu a znovu. Je hodně bledá. Ten porod ji nějak poznamenal“.

Klára v křesle mluví velmi naléhavě, jako by pro ni bylo důležité to vysvětlit.

„Ale já mám silnou sexualitu, cítím to, cítím svoji sexuální sílu, jsem v tomto opravdu muž, nemůžu žít bez ženy. Nějakou dobu to vydržím, ale když mě stále odmítá tak si prostě pomůžu jinak, spím s jinými ženami, prostě s nimi spím.“

„A jak to souvisí s vaším synem?“ ptám se.

„Můj syn“ nakrčí nos a kroutí hlavou, „můj syn – jediný syn, kterého mám je jako ona, neduživý, houžvička, vidím ho jak se učí na nádvoří v osmi letech bojovat s mečem, vůbec mu to nejde, je to takový hubený kluk“. Klára se spontánně přesunula o několik let později.

„Cítím zklamání kdykoli se na něj podívám. Potřebuji následovníka, potřebuji mít syna, který mé vojvodství či léno převezme. Ale on?? Je si tak blízký se svojí matkou, dokonce vypadá i jako ona, je takový bledý..“ Klára vypadá v křesle opravdu zklamaně.

„A to vám vadí??“ chci zjistit.

„Jen ho rozmazluje, bojí se o něj, je často nemocný, ale ona ho neotužuje, nevychovává z něj muže, on by si nejraději maloval , četl….“

„Co to s vámi dělá, když ho takto vidíte,, ptám se.

„Jsem rozzuřený, prostě zuřím, je to můj syn a ne nějaká bábovka, ona má na něj špatný vliv. Rozhoduji se, že ten vliv musím přerušit. Pošlu ji pryč, ne nikam daleko, ale nechci aby ho stále ovlivňovala.“ „Co váš syn, jak to vnímá?“ směruji Kláru k pochopení toho, co se odehrává v jejím dítěti, které je i v současném životě jejím synem. To pochopení je důležité, je to zdroj počátku uzdravení vztahu, který se kdysi poškodil. „Je z toho nešťastný“ zjišťuje Klára, která se v tu chvíli snadno vcítí do emocí svého syna. „Velmi svou matku miluje i ona jeho. Mají velmi silné pouto, ale já nevidím to citové pouto, nebo spíš ho NEUZNÁVÁM.“ Slovo neuznávám Klára skoro vykřikne.

Vyzvu Kláru ať prozkoumá proč nechce uznat toto silné citové pouto.

„Nejdříve si myslím, že z něj vychovává bábovku“ … pak se na chvíli odmlčí .. „ ale taky vidím – v odstupu, - že žárlím na jejich blízkost. MĚ“ vykřikne Klára „moje milovaná žena odstřihla, po porodu !!!“

„Bylo to jen kvůli těžkému porodu ??“ chci se dozvědět – „ podívejte se na tu dobu pořádně, vrátíme se teď zase zpět k té době.“

„Vidím sám sebe, nějakou dobu po narození syna, v kuchyni se služkou, nebo kuchařkou, nevím přesně kdo je ona, vlastně to pro mě ani není důležité kdo je, potřebuji jen sex, jak jsem říkal, jsem muž a moje žena mě prostě v loži nepřijme. Jsem tam s ní, s tou ženou, máme spolu v té kuchyni sex, doslova to cítím tu naléhavou potřebu i ten prožitek a pak se otevírají dveře a vstupuje tam moje žena. Všechno vidí. Otočí se běží pryč a od té doby už mě nemiluje.“

„Jak to víte, že vás nemiluje?“ ptám se.

„Úplně se ode mě odtáhla, vidím jí to v očích, i když se mnou nespí, tohle mi neodpustí, úplně se odtáhla a přimkla se k synovi. Aha už to chápu, ona všechnu lásku nasměřovala k němu a svým způsobem jí nějak uspokojuje, že je jiný, než bych si přál. Zranil jsem jí. Ona mě taky milovala, ale potřebovala po tom porodu víc času, bála se. Hrozně se té intimity pak bála. A já jsem to prostě nechápal“. Tady se Kláře otevírá vhled, pochopení, je to vidět na její tváři.

„Dobře, co se děje tedy dál, posuňte se k další důležité události“ „Když je synovi osm let, mám toho dost, toho jaký je a jejího vlivu na něj, nechám ji odvézt na menší sídlo a ona tam dostane zápal plic a umírá. Velmi záhy. Cítím tu zimu,, ten sníh, opravdu je velká zima a ta sídla nejsou zateplená, je uvnitř chlad a navíc, ona se velmi trápí, trápí se tím, že není se svým synem. Možná, kdyby byl s ní, tak by jí ta nemoc nezabila, ale jí zabil ten stesk.“

Chci aby se Klára podívala jak to souvisí s jejím synem, s jeho zradou.

„Ach můj syn se zlobí, zlobí se na mě , že jsem ho odtrhl od matky, je nešťastný, že zemřela. S ní mohl být takový jaký je, ona ho nenutila být mužný, ona ho nenutila dělat věci, které nechtěl. Ale já ho nutím bojovat s mečem, nutím ho vycvičit si tělo, pro mě to je normální, ale on to nesnáší, nesnáší to. Nejraději by byl zavřený v místnosti a četl, studoval, psal… nevím, je to takový , dalo by se říci intelektuál. Ale to já nepotřebuji, potřebuji mít syna vladaře, který umí i bojovat.“

„Dobrý vladař by však měl být i moudrý“ nabízím Kláře myšlenku.

„To ano“ připouští, „ale mě štve jak je nedomrlý, není v něm síla“. On ví, že jsem ho odtrhl od matky a nenávidí mě za to. Celá ta léta to v sobě má, nemá mě rád a já jsem k tomu slepý, věřím, že je to jen vzdor a že se to zlomí, nebo že ho já zlomím.

Nevidím jeho duši, nevnímám jeho city, mám na starosti svoje léno nebo vojvodství a nevím komu ho nakonec tedy předám, snad synovi svého bratra, někdy mě to napadá, když se na svého stále churavého syna dívám. Ano, to léno přejde jednou na syna mého bratra, pokud budu chtít, aby se panství udrželo, to mi dochází, už o tom začínám i jednat. Můj syn je často nemocný a já potřebuji, aby někdo měl vládu pevně v rukou. Vím, že to on nebude, cítím to, není mi z toho lehko, ale to co vím, co cítím – že mi záleží velmi na osudu mého panství, na lidech a jejich nezávislosti a taky vím, že se lidem daří lépe, když je mír. O to se snažím a proto mě moji lidé , moji muži mají rádi.

Vyjednávám tedy nějakou složitou smlouvu a částí té smlouvy je i to, že jednoho dne, po mé smrti, připadne mé léno mému synovci. Jenomže můj syn se o tom dozví, přece jen, není hloupý, umí si dát věci dohromady a udělá něco za mými zády. Myslím, že mu nejde o to, aby on byl jednou na mém stolci, o to mu nejde, je raději zavřený v knihovně, ale pomsta je to , co ho žene a co ho stravuje.“

„Zkuste se teď znovu přenést do jeho pocitů, ať vidíte co ho opravdu vede k tomu co udělá“ říkám Kláře, „opravdu mu nevadí, že sjednáváte smlouvu o tom, že léno přejde na vašeho synovce??“

Klára se snadno přenese ve vědomí do pocitů svého syna „To co tak intrikovaně za mými zády udělá je z pomsty, za to, že jsem ho odtrhl od jeho matky a ona , že zemřela…. A skutečně, i když po tom netouží, stejně se ho dotklo, že s ním jako s vladařem nepočítám, dotklo se ho to...teď to cítím, je to jakoby druhý důvod, ale je to tam..“ kývne Klára hlavou.

„A pak už je ta bitva… bojuji, moji muži jdou se mnou, bojuji, ale uvnitř jsem zlomený muž. Je to zvláštní jak strašně mě ta zrada zasáhla, vždyť i já jsem jednal o tom, že léno – či vojvodství předám svému synovci, místo svému synovi. Asi jsem mu to měl říct, vysvětlit mu to, pokusit se s ním smířit, ale já jsem to neviděl.

Ale ta zrada a to jak se mi díval vítězně a výsměšně a s nenávistí do očí, když mi ukazoval ty listiny, na to nedokážu přestat myslet. A pak dostávám ránu mečem, padám z koně…..“

Klára se znovu dostane mimo své tělo a posouvá se do sféry mezi životy.

Vybízím jí ať se podívá na souvislosti mezi právě ukončeným životem a životem, který znovu žije teď se svým synem.

Tečou jí slzy. „Myslím, že to chápu, že tomu rozumím. Oba dva jsme se navzájem zradili a zranili jeden druhého a nestačili jsme to v tom životě uzdravit, urovnat a teď k tomu máme příležitost. To proto jsme teď znovu spolu a to proč spolu bojujeme, je ten starý spor, ta stará bolest a nepochopení.“

„Co s tím můžete udělat Kláro?“ ptám se, „jaká je tady pro vás lekce, či úkol v tomto životě??“ „Ach, musím mu to všechno odpustit a taky i jeho požádat o odpuštění, musím se naučit ho respektovat, to , že jeho život může být úplně jiný, než jak si to představuji já, že má právo být sám sebou, takový jaký je. Už tomu rozumím, proto ho od dětství podporuji na jeho cestě, v jeho zájmech tak intenzivně. Ale na druhou stranu také nesnáším jeho vzdor, když po něm něco chci, aby něco udělal, co dělat nechce.. chápu teď jeho vztek, jeho odpor, to nepatří k současnosti, to proč vzdoruje a proč já na něj tlačím je náš starý boj, naše bolest a naše vzájemné nepochopení, zrada a ublížení.“ Klára doslova lapá po dechu a opakuje dokola“ „už tomu rozumím, už to chápu“.

„Dokážete mu odpustit tu zradu?“ ptám se, „teď když víte z čeho pramení a cítila jste jeho bolest?“

„Ach ano“ vzlyká Klára.

Pak spolu projdeme proces omluvy a odpuštění. Po jeho uskutečnění mi Klára říká. „Cítím, jak se něco ve mně uzdravuje a cítím, že se to stane i u mého syna“ Vím, ale, že tím to všechno hned neskončí. Ještě se musím učit hodně respektu k tomu, že každý máme svoji vlastní cestu a když někdo nedělá to, co si myslím, že by měl, že to není důvod k boji. Ale i můj syn se má co učit. Proto jsme spolu.“

„Jak se cítíte Kláro“ ptám se, než se Klára vrátí do přítomného času.

„Cítím obrovskou úlevu a vděk, že tomu rozumím. Cítím vděk za to, že nám Život dal příležitost k sobě najít cestu a všechno to napravit. Vidím v tom smysl a cítím v tom neskutečnou lásku. Moc za to děkuji.“

Je samozřejmé, že se oni dva budou muset v životě ještě učit vzájemnému respektu, ale brána k jejich srdcím byla znovu otevřená. Vždy byla vlastně otevřená, ale teď se otevřela dokořán. Oba dva jí mohou svobodně procházet jeden k druhému a je už jen na nich, jak tuto příležitost ve svém životě uskuteční.


  • Twitter Clean
  • Facebook Clean