Nikdo z nás není bezmocný, naopak všechno je v nás. Život je volbou,, kterou činíme.
Stejně tak jako máme pravou a levou stranu těla, jako existuje nahoře a dole, den a noc, tma a světlo, nádech a výdech, stejně tak je přirozená dualita problému a řešení - otázky a odpovědi.
Prožíváme to denně, jen si toho příliš nevšímáme. Ve chvíli nádechu je v nás již připravený výdech a obě tyto části jsou jen polovinou jediného celku – dechu. A tak je to se vším. Na chvíli máme oči zavřené a za chvíli otevřené, jedno se neustále proměňuje v druhé, ale vše v nás existuje a my současně existujeme ve všem kolem nás.
Připusťme, že každé „nevím“, které prožíváme – třeba že „nevím jak nějakou situaci vyřešit, kam toto spěje, nevím co je tu nejlepší,“ současně doplňuje možnost, ba dokonce skutečnost, že toto někde hluboko v sobě vím. A nebo ještě lépe – něco mnohem moudřejšího než jsem já toto ví.
Zkusme připustit, že jedna naše část nemusí řešení znát a jiná, která přesahuje naši vědomou mysl, nese v sobě to nejlepší řešení jaké existuje.
Prožíváme zdraví a nebo prožíváme nemoc. Jako existuje bolest, stejně tak existuje její absence – její opak – zdraví. Obě možnosti jsou v nás.
A pojďme ještě dál, ve chvíli kdy já osobně prožívám noc, na nebi svítí hvězdy a měsíc, tak ve stejnou chvíli na jiné části planety září slunce a existuje den. Toto je normální a vysvětlitelné, toto vše známe, toto vše prostě je. Pokud se ve své mysli posunu mimo prožívání jedné z těchto částí, pokud se ve své mysli, představě, posunu nad naši planetu, pak uvidím a zažiji, že vše existuje najednou.
Zkusme se tedy ve chvíli, kdy zrovna prožíváme nějakou výzvu, se kterou si nevíme zcela a nebo vůbec rady, se na to vše celé podívat tak, že někde již existuje řešení, někde v existenci života je přítomná druhá část toho, co prožívám, a do toho řešení se nechme vést. Nemusíme vědět jaké to řešení je a kde leží, vůbec to vědět nemusíme, to jediné co stačí, uvědomit si, že existuje a chtít se tam posunout. A dokonce ani nemusíme vědět jak přesně se tam nechat vést. Každému se to ukáže jinak, jedinečně pro něj samotného. Určitě jsme ve svém životě zažili, když jsme byli malí, jak nás maminka vedla za ruku a my jsme jí plně důvěřovali aniž jsme nad touto přirozenou důvěrou přemýšleli. Prostě tu pro své dítě byla a vedla ho po cestě.
Se stejnou důvěrou, že nás cosi moudřejšího vede, můžeme položit otázku do života: „Jak se to nejlepší řešení otvírá ve mně a jak já se tomuto řešení otvírám. Jak se to děje snadno a lehce a jak se to děje už teď?“ Absolutně nemusíme vědět a třeba ani tušit co to konkrétně je, ale stejně tak jako když tenisovou raketou odpálíte míček do prostoru a on se tam odrazí od zdi a vrací se zpátky poté co vykonal svoji cestu, záměr své existence, tak se otázka „Jak???“ vrací zpět jako zrealizované řešení. Otázka „Jak???“ je ve skutečnosti okamžitou realizací toho Jak. Je to prostě přirozená druhá část celku.
Aniž víme jak se to stane a jak se to začíná dít, Život začne okamžitě zrcadlit druhou část. Někdy se věci začínají dít téměř ihned, někdy to chvíli trvá, ale jedno je jisté – dvě poloviny se spojí a nastává jednota, soulad, a přichází to nejlepší co je tu pro nás možné.
Připusťme, že vše se děje v jeden okamžik. V jediný moment existuje uvnitř i venku, nahoře i dole, záleží odkud se na to díváme, to všichni známe. Vše existuje teď. Proto když jsme v epicentru problému, potřebujeme se jen na chvíli dostat ven, do nadhledu, a vidět pak obě části celku najednou a nechat se vším, co nás tvoří a přesahuje, vést do té druhé poloviny, která si je řešení vědomá.
Vidíme svět jaký je kolem nás a možná ho toužíme nějak změnit. Ale to jediné co je třeba, je být v souladu s tím, co je život v nás i kolem nás. Kdo z nás chce pít ze špinavé řeky, kdo z nás touží po tom, aby se zadýchával ve městech zahlcených smogem, a kdo z nás touží přelézat hory odpadu, které tady po sobě jako lidé zanecháváme ? Den co den. Kdo z nás touží prožívat utrpení a kdo z nás touží prožívat to, že je druhými odmítán, či cokoli jiného, co nás bolí a co nám neslouží.? Asi se shodneme, že téměř nikdo z nás. Všichni v sobě toužíme po lásce, po přijetí, po zdraví, to je nám přece všem přirozené. A přesto se tak často chováme, že přidáváme na kupu toho, co nikdo z nás ve skutečnosti žít netouží.
Pojďme se zastavit na moment a uvědomme si, jakou řeku toužíme vidět protékat naší krajinou, jaký vzduch toužíme dýchat a jak se toužíme skutečně v tomto životě prožívat. Jak se skutečně z hloubi srdce toužíme chovat k sobě i k ostatním, ať jsou ti ostatní z říše lidské, živočišné, rostlinné či nerostné. Všichni to v sobě hluboce víme. Zkusme se stát tím, čím toužíme být obklopeni a čím tady ve své podstatě skutečně chceme být i my sami. Každá volba, kterou činíme, je tím, co díky nám tady vzniká, díky každému z nás. Nejsme bezmocní. Naopak, tvoříme kvalitu života kolem nás. Je v nás obrovská síla, obrovský potenciál.
Třeba je čas pro nás všechny teď něco změnit. Jsme mnohem více, než si myslíme že jsme, disponujeme neuvěřitelnou duchovní energií. Někteří si to již uvědomují a někteří zatím ještě ne.
Ve své podstatě jsme v každém okamžiku my sami volbou toho, jaký život žijeme a jaký budeme žít, sami za sebe i jako celek. Nejsme oddělení.
Každá volba, kterou činíme je kapkou naplňující sklenici s určitým obsahem, obsahem lásky a důvěry a nebo strachu a bolesti. Všichni po kapkách naplňujeme tyto sklenice. A naprosto každý z nás rozhoduje o tom, která z těchto sklenic bude dříve, či později plná a vylije se do řeky života po které tady všichni musíme plout.