Příběhy z terapií

Regresní terapie
Regresní terapie regrese strach MihaelaValová Praha
Celý život jsem měla pocit, že jsem se nechtěla narodit, jako malá jsem měla v noci strach, že musím usnout dřív než se bude bombardovat....

V těle matky – silná energie, až mi to vyvrací hlavu dozadu, cítím se s ní v BEZPEČÍ, to je to nejdůležitější, cítím, že mě ochrání před vším, cítím , že má silnou ochrannou energii, TO JE ZŘETELNÉ, S NÍ MI NIC NEHROZÍ, JE TO OCHRÁNCE, cítím, že pro mě udělá cokoli, jsem s ní moc ráda a cítím spoustu lásky i kolem, jsem chtěná, všichni se na mě těší, je to příjemné, uvolňující, pak mám, ale tlak do očí, jdou mi do křeče , svírám je, cítím jak se mám narodit, cítím tlak kolem a v tu chvíli cítím i strach, NECHCE SE MI VEN Z TOHO BEZPEČNÉHO PROSTORU, VE KTERÉM SE BEZPEČNĚ VZNÁŠÍM , kde jsem schovaná, ale musím, máma už je nešťastná, že se nechci narodit, musím to pro ni udělat, musím a jdu, ale cítím tlak v očích jak je zavírám, čekám, že to venku nebude tak dobré a mám strach.

Mám za sebou řadu těžkých inkarnací, proto čekám tíhu a přitom vím, že jsem si zvolila bezpečí, tak možná to tak nebude, ale čekám tíhu.

A pak vidím svůj poslední život před tímto narozením.

Je mi 8 let, je druhá světová válka, stojím u okna u závěsu a maminka říká ať se schovám, ať se moc neukazuji, že musíme být úplně NENÁPADNÍ, aby nás nebylo vidět, má strach, žijeme jen s babičkou, tátu nemám (nevím zatím proč), dívám se na ulici.

Maminka chodí někam do práce, jsem doma s babičkou a slyším hluk na chodbě, dupání po schodech, jsou to vojáci, gestapo, někoho hledají, vrazí do každého bytu, babička má strach, říká ať jdu do pokojíčku, sedím v koutku stažené oči, říkám si, že když NIC NEUVIDÍM, NIKOHO NEUVIDÍM, TAK NIKDO ANI NEUVIDÍ MĚ, mám hrozný strach, vtrhnou do bytu, prohledají všechno, ale nic nám neudělají, jdou do dalšího bytu, ale já jsem vyděšená, babička mě objímá a uklidňuje, říká mi Margitko. Mám copánky na hlavě. Mám strach, jsem vyděšená.

Jsem na ulici s babičkou a maminkou někam jdeme a před námi u chodníku prudce zabrzdí auto, vyskáčou z něj vojáci a gestapo, vtrhnou do jednoho z domů a někoho vyvlečou ven, je to žena a má šátek na hlavě a pak ještě někdo. Jsem přitisknutá k domu, bojím se, je to hrozné, někdo utíká pryč, střílejí po něm několik ran, ten člověk padá na zem. Je to hrůza, maminka si mě otáčí obličejem ke svému tělu ať se nedívám, ale už jsem to stejně viděla. Třesu se strachy, mám hrozně zasažený nervový systém.

Spím v noci a babička mě budí, houkají sirény, je nálet, už to bylo mockrát, musím se probudit , zacpávám si uši, nechci to slyšet, nechci to slyšet, říkám si , že když to neuslyším, nic nebude, ale babička mě budí, jsem rozespalá, sirény houkají, přes pyžamko mi dávají kabátek a ponožky a boty, utíkáme po schodech dolů, sirény houkají, lidi vybíhají z domu směrem ke krytu, ale už slyšíme výbuchy. „ Je pozdě, tam nedoběhneme“ říká maminka, musíme do sklepa. Babička říká, že není dost hluboko, ale nemáme na výběr, maminka mě v náručí nese do sklepa, ještě s dalšími lidmi tam jdeme a babička běží ještě nahoru pro deku – je zima ZIMA – abych nenastydla.

Hrozně se bojím, mám toho dost, mám toho dost. Mám strach, slyšíme výbuchy, vše se třese. Pak už je ticho. Vracíme se do bytu. Ale já jsem paralyzovaná strachy, cítím, že to už nevydržím. Ležím v posteli a říkám si, že tady nechci být, křečovitě svírám oči a jako mantru, opakuji, nechci tady už být, už tady nechci být.

Za několik dní venku nastydnu, nemám čepici, nastydne mi hlava, je mi na ní zima, ležím v posteli, dostávám zánět mozkových blan, mám horečku, hrozně velkou , nemohu hýbat hlavou, mám i oči zasažené, slyším jak doktor říká, že je mu to líto. Umřu, já to vím a ví to i babička s mámou, stojí u mé postele a drží se, nevím, jestli už jsem mrtvá nebo ne, ale říkám si já umřu.

A pak už jsem nad tělem, dívám se na něj. Leží v posteli a já jsem v bezpečí pryč. Ale když vidím maminku jak se zhroutila a babičku jak pláčou, tak je mi to líto. CÍTÍM VINU, JÁ JSEM UTEKLA, JÁ JSEM V BEZPEČÍ, JÁ JSEM JIM ZPŮSOBILA BOLEST, JÁ JSEM JE OPUSTILA.

Chtěla bych to změnit, když je vidím jak pláčou, chtěla bych zpátky, ale nejde to, moje tělo už je mrtvé. Jsem zmatená a smutná, nemohu je utěšit. Cítím se vinná a pak ke mně někdo jde a říká mi, že přece vím, že se vrátit nemůžu a já to najednou vím a jdu s tou postavou. A pak najednou je všude kolem bílo a z toho bíla jde ke mně moje maminka – ale jak to, vždyť ta je ještě dole, ta pláče u mojí postýlky a tady se na mě usmívá. Otevírá svoji náruč a říká, že to je dobře, že jsem v bezpečí, jsem zmatená, jak může být tady když je dole. A maminka mi říká ať se nebojím, že to zvládne a hlavní věc, že je, že jsem v bezpečí. Trochu mě to uklidní, objímá mě a usmívá se na mě.

Pak už cítím jak někde ležím a někdo mi umývá vlasy, jako u kadeřníka, prsty mi promývá energii z vlasů pryč, hladí mi hlavu a vše stahuje s vodou pryč, ležím tam a uvolňuji se, je to tak příjemné a jsem v dospělém těle.

A pak už procházím hlubokým poznáním a uvolněním,  že strach, který jsem si celý život nesla z toho, že mi hrozí nebezpečí, že tady nechci být, že musím utéct pryč a pocit, který jsem měla tady ve svém současném životě jako malá prožívala a říkala si, aniž jsem věděla proč - „ že musím usnout dřív, než budou padat bomby, abych to neslyšela“ jsem konečně nechala za sebou. Nemusím se ho držet, je to událost z mého posledního života a já ji mohu nechat úplně za sebou a klidně a volně se nadechnout k událostem, které mě čekají v tomto životě.

Praha M.

  • Twitter Clean
  • Facebook Clean