Před lety jsem dostala zprávu ze svého nitra. Buď svobodná v každém svém dechu a šťastná v každém mrknutí oka. Láska je to nejvíc co máš. Miluj celým svým srdcem a neptej se co si o tom kdo myslí. Důvěřuj své moudrosti.
Víš co je láska? Tak jak ji vnímám?? Že své srdce otevřeš dokořán a v tom otevření zažehneš svůj oheň , necháš ho plát a nestaráš se zda tě spálí. Dáš víc než máš a máš víc nežli dáš v jediný moment toho propojení jsi tím kým jsi a přitom všechno ztrácíš. Jsi ohněm, který volí vodu jako lásku svojí, kamenný přívoz těch co vášeň neustojí a vášeň nabitá tou jiskrou co se váže v otěžích marnosti a marnost jež ti káže být tím kým nikdy nebyl jsi tak vřele, jsi plamenem jenž zažehnul se směle a v temnotách se k sobě tiše vzpíná. Láska je synem též i dcerou která zapomíná, je matkou, otcem, dítětem i hostem, bezpečným přílivem tak divuprostém a úžasem v němž vidíš hvězdy v letu, směsicí bolesti i křehkých obejmutí, ramenem vah co věčně zvažovat tě nutí bezpečí nebo úprk do neznáma, hra prohraná i co je nedohrána a vítězství jež brány hradu zteče, pýchou se vzpínat, když v pokoře a v kleče svou prosbu křičíš v božské panoráma, by bytost, co je tvému srdci známá ti vtiskla pečeť uplynulých chvílí jak omšelý bod v čase co se chýlí. Co z toho nakonec však tady pro nás zbude? Poklady žen, co budou navždy chudé na prahu domů v tichu uzamčení, bohatství žen co kámen nepromění na křišťál slávy mužům na útěku, běh času, který spoutává svou řeku tak aby v korytu se chvěla písní mraků, den tmou co otevřen je do zázraků. Tak láska možná zjevuje svou tvář, ztracený sobě jsi ty kdo ji nepoznáš.
Michaela Mathea